Horrorctober I: Hrůza z archivů BBC

Říjen je díky svátku Halloween měsícem hororových filmů. Pochmurnější listopad by byl se svými Dušičkami snad tematicky vhodnější, ale přidávat k houfům mužů s příšernými kníry i hororové filmy by bylo opravdu kruté. Horrorctober představuje ideální příležitost prozkoumat hororové filmy, na které slunce v současnosti příliš nesvítí: britské duchařské příběhy.  

Tísnivé tajemno

Méně je někdy více a největší hrůzu dokážou někdy vzbudit ty nejobyčejnější věci. Horory Whistle and I’ll Come to You, The Signalman nebo The Stone Tape z produkce BBC jsou výborné příklady neokázalých, komorních příběhů, které pečlivou gradací směřují k mrazivé pointě. Jejich společným tématem je „das Unheimliche“ – tísnivé tajemno – které Sigmund Freud charakterizuje jako druh hrůzostrašnosti obsažený ve věcech důvěrně známých.

Ačkoliv lze na koncept das Unheimliche nahlížet různě, ve zmíněných příbězích má nejblíže k existenciální hrůze z popření našeho chápání světa, o které v tomto kontextu mluví Heidegger. Tísnivé tajemno se zhmotňuje v předmětech běžného života, aby nám řeklo, že zdaleka ještě nevíme všechno. Ve všech třech zmíněných příbězích je postaveno do kontrastu s postavami, které zastávají racionální, vědecký pohled na svět. Ten je pak bezostyšně zbořen.

"Who is it, who is coming?"

Hlavní hrdina krátkého filmu Whistle and I’ll Come to You (1968), natočeného podle povídky M. R. Jamese, je roztržitý vysokoškolský profesor přijíždějící na rekreaci do malého hotelu někde na pobřeží Anglie. Na procházce po opuštěném hřbitově najde malou kostěnou píšťalku, kterou si ponechá. Velmi brzy se kolem něj začnou dít podivné věci. Profesor si nepřipouští nadpřirozený původ těchto zvláštních úkazů, dokud ho fundamentální hrůza ve finální scéně neredukuje na mentální úroveň batolete.

Whistle and I’ll Come to You  je výborným příkladem hororu, který navzdory naprostému minimalismu rozezní v divákovi ty nejintenzivnější tóny. Přestože profesorovo strašidlo není ve své finální materializaci nic víc, než obyčejné prostěradlo, scéna zamrazí až do morku kostí. Na pochmurném, přísně racionálním anglickém pobřeží, nemůže být nic strašnějšího než ložní prádlo porušující zásady hotelové etikety. Příběhu dodává efektivitu rovněž herecké ztvárnění profesora. Michael Horden jej zpodobnil jako člověka, jehož mentální svět je z vnějšku naprosto nedosažitelný a i jeho způsob komunikace s ostatními lidmi připomíná spíše samomluvné mumlání. Až zjevení dokáže proniknout jeho mentální stěnou a zbořit přitom celý dům.

Opakování, matka hrůznosti 

Úspěch Whistle and I’ll Come to You vedl k vytvoření televizního cyklu adaptací strašidelných povídek M. R. Jamese nazvaného A Ghost Story for Christmas. Jako součást tohoto cyklu vznikl i krátký film The Signalman (1976), který byl však natočen podle povídky Charlese Dickense.  Tísnivé tajemno se v příběhu objevuje v podobě přízraku, který voláním a máváním opakovaně varuje hlídače železničního tunelu před nebezpečím. Hlídač však dvakrát není schopný nadcházejícímu neštěstí nijak zabránit. Když vidí přízrak potřetí, mučí jej bezradnost jak s varováním naložit.

Roli hlídače ztvárnil Denholm Elliot, který je známý především jako Marcus Brody z Dobyvatelů ztracené archy a Indiana Jones a poslední křížová výprava. Příběh je zahalen v mlze, šeru a tísni z nevyhnutelného neštěstí, které stojí v kontrastu s idylicky působícím zátiším hlídačovi kabiny. Hlídač stojí před propastí otevřenou příchodem moderní technologie, která dělá obyčejná gesta nesrozumitelná. Na význam varovného volání se už nedá spolehnout. Bezobsažná repetice jej mění v symbol něčeho, co budí hrůzu, místo aby před ní varovalo.

Nesrozumitelná repetice stojí rovněž v jádru televizního filmu The Stone Tape (1972) natočeném podle scénáře Nigela Kneala, autora slavného sci-fi seriálu o vědci Bernardu Quatermassovi. Tým výzkumníků ze společnosti vyrábějící elektroniku se s cílem vyvinout nové datové médium stěhuje do renovovaného viktoriánského paláce. V jedné z místností se celý tým stane svědkem opakujícího se úkazu – zvuku utíkajících bot a zděšeného ženského křiku. Vedoucí týmu Peter Brock konstatuje, že se nejedná o ducha, ale o fenomén „kamenné pásky“, která by mohla vysvětlit zjevování duchů po celém světě a představovat nové revoluční datové médium.

Propast neuchopitelného

Tým výzkumníků však pomocí všech svých vědeckých přístrojů není schopný zvláštní úkaz zaznamenat ani vysvětlit. Křik se pro ně stává stále nesnesitelnější a na celou věc se po trvajícím neúspěchu snaží zapomenout. Vyvrcholení příběhu balancuje na pomezí sci-fi a fantasy a představuje uspokojivé rozuzlení nezbavené tajemna. Tíseň pramení z konfrontace s něčím lidským úplně zbaveným lidskosti. Neustále se opakující ženský křik se vzdaluje svému původnímu významu a stává se symbolem neuchopitelného. Mrtvým mechanismem slepě opakujícím moment původně naplněný životem. Něčím, na co moderní věda a technologie prostě nestačí.

Tísnivé tajemno budí hrůzu negací těch nejzákladnějších pravidel, nad jejichž platností vůbec nepřemýšlíme. Jako by se voda uprostřed parného léta proměnila v led. Tříští naše chápání světa a staví nás před propast nekonečných možností. Přízrak ve Whistle and I’ll Come To You nemusí profesora honit po chodbách hotelu s nožem. Stačí, že existuje a dělá realitu nesrozumitelnou.

Whistle and I’ll Come to You, The Signalman i The Stone Tape vzbuzují tíseň a napětí bez kapky krve a „lekacích“ scén. Diváky a protagonisty místo toho staví před určité neuchopitelné jsoucno, jehož trvalá přítomnost se stává nesnesitelnou. V kombinaci s prezentací řádně akcentující tento prvek jsou ve svém žánru mnohem efektivnější, než řada jejich moderních protějšků. I správně vyprané prostěradlo tak může být strašidelnější než Freddy Kruger.