To je život
Nejsilnější stránkou filmu je jeho všednost. Nesnaží se své hrdiny traumatizovat a své diváky šokovat. Naopak se snaží zachytit běh života co nejobyčejněji v realistických obrysech. Děj se odehrává v obyčejných amerických městech, v obyčejných školách a obyčejných domech středostavovských rodin. Do příběhu přitom vstupují skutečné události z doby, ve které byly jednotlivé segmenty natáčeny, jako například zvolení Baracka Obamy prezidentem USA, premiéra nových Star Wars nebo Harryho Pottera. Film působí jako kronika popkultury a zejména videoher, které se v rukou dětí proměňují od Gameboye až po Nintendo Wii.
Překvapivé je napětí, které tato všednost v divácích vzbuzuje. Každá scéna, v níž člověk řídící auto nedává z nějakých důvodů pozor na cestu, vzbuzuje očekávání, že co nevidět dojde ke katastrofě. Něco přece musí děj rozvířit. Tak jako ve skutečnosti se však i při hloupých a nezodpovědných činnostech nic nestane. Film se tomuto klišé vyhýbá, což ovšem neznamená, že se klišé vyhýbá všeobecně. Naopak s nimi pracuje poměrně často. Jelikož film postrádá příběh v tradičním slova smyslu, narativní klišé a zkratky film divákům pomáhají servírovat. Když si první otčím schovává alkohol v kredenci a pak jde hned peskovat svoje děti, okamžitě víme, že tohle dobře nedopadne. Když si druhý otčím otevře pivo, může si rovnou začít balit kufry.
Film stojí a padá na dialozích, které jsou místy až nepříjemně vypjaté a dlouhé, čímž připomínají Dostojevského touhu po mezních situacích. Těchto případů ale není mnoho. Vrchol filmu přichází na konci jeho první třetiny, když první otčím-alkoholik ztratí zábrany a začne vůči rodině projevovat otevřenou agresi. Podobně intenzivní scénu už však později ve filmu nenajdeme. Jeho nejsilnější stránka spočívající v „realistickém“ zachycení všednosti, je tak zároveň jeho největší slabinou. Díky absenci příběhu si divák začne brzy klást otázku, proč tuhle pouť něčím dospíváním vlastně sleduje. Jinými slovy, co se nám film vlastně snaží povyprávět? S lakonickým konstatováním „to je život“, ke kterému film místy směřuje, se podle mě nelze spokojit.
Nejsilnější stránkou filmu je jeho všednost. Nesnaží se své hrdiny traumatizovat a své diváky šokovat. Naopak se snaží zachytit běh života co nejobyčejněji v realistických obrysech. Děj se odehrává v obyčejných amerických městech, v obyčejných školách a obyčejných domech středostavovských rodin. Do příběhu přitom vstupují skutečné události z doby, ve které byly jednotlivé segmenty natáčeny, jako například zvolení Baracka Obamy prezidentem USA, premiéra nových Star Wars nebo Harryho Pottera. Film působí jako kronika popkultury a zejména videoher, které se v rukou dětí proměňují od Gameboye až po Nintendo Wii.
Překvapivé je napětí, které tato všednost v divácích vzbuzuje. Každá scéna, v níž člověk řídící auto nedává z nějakých důvodů pozor na cestu, vzbuzuje očekávání, že co nevidět dojde ke katastrofě. Něco přece musí děj rozvířit. Tak jako ve skutečnosti se však i při hloupých a nezodpovědných činnostech nic nestane. Film se tomuto klišé vyhýbá, což ovšem neznamená, že se klišé vyhýbá všeobecně. Naopak s nimi pracuje poměrně často. Jelikož film postrádá příběh v tradičním slova smyslu, narativní klišé a zkratky film divákům pomáhají servírovat. Když si první otčím schovává alkohol v kredenci a pak jde hned peskovat svoje děti, okamžitě víme, že tohle dobře nedopadne. Když si druhý otčím otevře pivo, může si rovnou začít balit kufry.
Film stojí a padá na dialozích, které jsou místy až nepříjemně vypjaté a dlouhé, čímž připomínají Dostojevského touhu po mezních situacích. Těchto případů ale není mnoho. Vrchol filmu přichází na konci jeho první třetiny, když první otčím-alkoholik ztratí zábrany a začne vůči rodině projevovat otevřenou agresi. Podobně intenzivní scénu už však později ve filmu nenajdeme. Jeho nejsilnější stránka spočívající v „realistickém“ zachycení všednosti, je tak zároveň jeho největší slabinou. Díky absenci příběhu si divák začne brzy klást otázku, proč tuhle pouť něčím dospíváním vlastně sleduje. Jinými slovy, co se nám film vlastně snaží povyprávět? S lakonickým konstatováním „to je život“, ke kterému film místy směřuje, se podle mě nelze spokojit.
Chlapectví nebo rodičovství?
Mnoho dialogů se vztahuje k pocitu jedinečnosti, který dospívající člověk zažívá, a který může nebo nemusí být ospravedlněný. Tímto film připomíná populární literaturu pro mladé dospělé jako Hunger Games, Harry Potter atp., která prakticky vždy pracuje s nově nalezenou jedinečností. Závěrem se zdá být, že jedinečnost není potřeba k tomu, aby byl člověk šťastný. Když Mason Jr. na konci filmu přichází na vysokou, se spolubydlícím, kterého mu vybral počítač na základě dotazníku, si okamžitě rozumí. Profláklá vysoká, nad jejímž významem Mason Jr. v jedné scéně pochybuje, je pohádkově perfektní. Nemá cenu nic řešit, musíme žít tady a teď a všechno bude OK.
Problémem zaměření filmu na život dospívajícího chlapce je nezajímavost Masonova života. Mason je pasivní flegmatik, který jako teenager většinu času tráví přemýšlením nahlas, a film mu neklade do cesty skoro žádné překážky, jejichž překonávání by divák mohl sledovat. Jeho život prostě plyne. Žádné konflikty s rodiči, žádná zlomená srdce, žádné problémy s alkoholem a drogami, žádné šikanování. Zajímavější než Masonův život je tak život jeho vlastních a nevlastních rodičů. Film by se stejně dobře mohl jmenovat otcovství nebo mateřství. Na rozdíl od dětí totiž rodiče musí řešit nejrůznější problémy. Počínaje otcovou frustrací z toho, že se s ním děti během společného víkendu nechtějí bavit, matčinou frustrací z opuštěného hnízda konče. Film často odkazuje na význam rodičovské zodpovědnosti a neschopnost všechny problémy ideálně vyřešit. Film v tomto ohledu nakládá mnohem větší břemeno na matku. Otec je prezentován v průběhu celého filmu pozitivně, ačkoliv do děje a tedy i života svých dětí nevstupuje často. Matka se na druhou stranu musí popasovat s výchovou dětí a dvěma rozvrácenými manželstvími. Nevlastní otce film vykresluje převážně negativně, ale vkládá jim do úst dialogy, které vzbuzují určitý soucit. „Nemáš mě rád, že, Masone? Já se taky nemám rád.“ V jedné větě násilnického alkoholika se skrývá víc, než v celém Masonově náctiletém filozofování.
Ve vztahu k rodičům také film dochází k závěru o „klipovitosti“ života. Na jednu životní fázi plynule navazuje další předepsaná fáze. Střední, vysoká, svatba, děti, pohřeb. Čekáme, že přijde něco víc, ale kapesník si už nevytáhneme, protože ruka naráží na rakev. Tomu hezky odpovídá klipovitá struktura filmu, která nikde nedělá dlouhé zastávky. I sdělení o klipovitosti života však není ničím převratným. Boyhood tak lze nazvat Pánem prstenů rodinných dramat. Ohromuje svým záběrem a úsilím, ale nic zásadního nepřináší. Časosběrný prvek zobrazující reálné stárnutí hlavních hrdinů je fascinující, ale stejný příběh by šel povyprávět i bez něj. Připomíná například strašidelnou vychrtlost Christiana Balea ve filmu Machinist. Ta sama o sobě však dobrý film neudělá, a rovněž k tomu nestačí kázání otce dětem o důležitosti kondomů. Podobně jako v případě Machinist, kteří diváci vyhledávají kvůli kostlivému Batmanovi, bude Boyhood zapsáno do kroniky světového filmu jako velkofilm pro rodiče, který se natáčel dvanáct let.
Film v každém případě za zhlédnutí stojí. Herecké výkony dětských i dospělých herců jsou skvělé a i přes svou poměrně dlouhou stopáž dokáže udržet pozornost. Absurdně pozitivní přijetí, které zahltilo internet, však není na místě. Boyhood by byl úspěch, kdyby svoji časosběrnost využilo k povyprávění unikátního příběhu. Film je však v tomhle ohledu málo ambiciózní a stačí mu sdělení o všeobecných životních „pravdách“. Boyhood je film banální. Ha! Banální jako život sám! To ovšem víme i bez lístku do kina.
Žádné komentáře:
Okomentovat